Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpět

Je to tady. Starý, pohublý hnědák stojí poklidně vedle svého pána. Cítí, že dneska je něco jinak, přesto majitele, kterého zná celý život, věří mu, poslouchá na slovo. Tiše se rozhlíží kolem. Spousta koní. A velký kamión. Koně do něho nechtějí, vzpouzejí se. On tam půjde klidně. On to ví, majitel to ví. Zná to. Hodně spolu nacestovali. Po menších závodech. Nikdy nebyl příliš dobrý, ale nějaké ty stužky někdy domů také dovezli. Jenže už je to jinak. Je starý. Ve stáji se objevili mladší a nadějní koně. Na starého koně nezbyl čas. Ani nálada. Kdyby se ještě na něm dalo jezdit... Jenže díky tomu, že majitel to přeháněl při trénincích a nejednou koně přetáhl, starého valacha trápí artróza. Kulhání je viditelné při každém kroku. Už je na řadě. Majitel předává vodítko nějakému cizímu muži. Valach klidně za ním vyráží.  Ještě naposledy se otáčí. Snad vidí v oku majitele dokonce i slzu? Poslední poplácání. Jak často ho takhle poplácával po dobře zajetém parkuru. Poslední dobou si ho ale většinou ani nevšímal, ačkoli ho vždy hnědák vítal radostným zařehtáním. Koníkovi to připomnělo dny "slávy". Před kamiónem se valach nejistě zastaví. Uvnitř je spousta koní, velká spousta koní. Nechce se mu, přesto při drsnějším zatahání za vodítko si nechá říct a do kamiónu nastoupí. Je poslední. Za ním se zavřou velká vrata. Je čas vyrazit.

Koně vyděšeně frkají a rozhlížejí se. Co se to děje? Ty starší po chvilce si již jenom stoupnou a nechají do sebe narážet. Ty mladší, bujnější se prodírají mezi koňmi, někteří se nevyvarují kousnutí nebo kopnutí. Není ale kam uhnout. Valach se prodře doprostřed a sebere ze země jablko. Když kamión prudce zastaví, všechny koně to vrhne kupředu. Je slyšet bolestné zařvání. Skřípnutá bílá klísnička si při nárazu na stěnu zlomila přední nohu. Někteří koně popadali a nyní na ně ostatní šlapou při snaze dostatat se z chumlu. Kamión zastvuje. Řidič s pomocníkem obhlížejí škody. "Debil! Nedal mi přednost! Kurva..." nadává statný muž a koním cmrndne trochu vody. Mají žizeň. Velkou.

Cesta je dlouhá. Čeká je první velká zastávka. Valáška po téměř dvoudenní jízdě bolí neuvěřitelně nohy a má problémy se na nich udržet. Jenže lehnout si znamená smrt. Ostatní koně by jej ušlapali. Už dávno měli mít zastávku, jenže... Konečně kamión staví. Vrata se otevírají a koně dychtivě míří ven, ovšem brání jim v tom zátarasa. "Toho bysme měli vytáhnout." ukazuje jakýsi svalnatý chlapík na tmavého hnědáka bezmocně ležícího pod kopyty ostatních koní. Z nozder mu silně teče krev. "Ser na to. Já mezi ty hajzly teda nepolezu. Tich pár hodin cesty se to už neposere." odvětí druhý. Starý valach se dostal až k zátarase. Nadšeně nasává čestvý vzduch do chvějících se nozder posetých jemnými chloupky. Jeho touhou je voda. Ovšem té se mu nedostane. Za dvě hodiny se vyráží znovu. Vody je trochu, sotva v ní koně smočí pysky. Navíc je u ní tlačenice a slabší koně se k ní nedostanou vůbec.

Konečně jsou na místě. Náš valášek už sotva stojí. Nohy se mu třesou a jeho srst je politá potem. Horko je nesnesitelné. Navíc strach, stres, bolest, žízeň, hlad. Konečně se vrata otevírají. I zátarasa zmizela. "Tak vylezte..." huláká jakýsi muž hromovým hlasem a několikrát silně uhodí do železné konstrukce přívěsu kamiónu. Vyzáblý valášek má štěstí - je jeden z prvních, co se dostali  ven, většina ostatních koní se vyděšeně motá ještě v přívěsu a nazapomínají při tom na sebe vzájemně šlapat a poplašeně ržát. Za pár okamžiků ovšem už většina stojí na malém betonovém plácku ohrazeném kovovými tyčemi. Teď je řada na ty, co cestu nezvládli. "Vole, pojď nejřív vytáhnout toho hnědýho vepředu..." zavolá statný muž na pomocníka, který nervózním pohledem obhlíží koně. "Tos je teda dovez ve stavu, ti povim..." vrtí hlavou, nicméně poslušně vchází do kamiónu, aby popadl hnědáčka za přední nohy a společně ho vytáhli ven. "Toho porážet nebudem... Rovnou do kafilérky." zavrčí pomocník při pohledu na zvíře, které již nejeví známky života. Další dva koně vytáhnout je horší. Bílá klisna, která si při nárazu zlomila nohu, jako zázrakem přežila a nyní se vzpouzí vytažení - je velmi rozrušená. Nakonec i ona se ocitá venku, kde je nad ní vynesen ortel - půjde jako první.

Hnědý valach se třese rozrušením zvířete, které už ví co ho čeká. V jeho očích lze číst strach. Zezadu na něj tlačí další koně a on se musí pod nátlakem neúprosně posouvat dopředu - vtsříc smrti. Už jen kousek... Kousíček... Proč? Proč musí zemřít tak hroznou smrtí? Proč nemůže zemřít v klidu a míru tam, kde to má rád, kde to zná? Proč se stal nepotřebným? Copak je jenom nějaké sportovní nářadí, které když se rozbije, je odhozeno a nahrazeno novým? CO JE TOHLE ZA SVĚT? Už je to tady. Muž prudce chytá valáškovu starou a rozbitou ohlávku. Cosi studeného mu přikládá na čelo. Možná je to vysvobození... Ne, určitě je to vysvobození. Stačí jedno pouhé stisknutí a vyhublé hnědé tělo se zřítí na zem. Poslední co cítí je tupá bolest, poté už nic. Ne, není mrtví, ale naštěstí pro něj již nic necítí... S krví mizící v kanálku  mizí i jeden zmařený koňský život. Mohl dělat ještě nějaké rodině radost... Mohl zemřít důstojně mezi svými poklidnou smrtí pomocí eutanázie. Jeho majitel si pro něj však vybral krutější poslední cestu. Pro majitele bez starostí a bez zbytečných výdajů... Pro koně trýznivou a bolestnou. Pro tohle neexistuje omluva ani žádné vysvětlení. Jediný tvor na zemi, který dokáže něco takévého udělat je člověk... Ten nejkrutější tvor, který žije na naší planetě a ještě má tu drzost domnívat se, že je jejím pánem a dle toho také jednat...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

příběh

(Admin, 6. 11. 2009 12:04)

Sice tento příběh je smyšlený, ale bohužel se to děje. Taky nedokážu pochopit, jak to někdo může udělat...

hrůza

(ilovei, 2. 11. 2009 15:54)

ahoj já mam taky starýho koníka-je mu asi dvacet a už se na něm nedá jezdit-kdysi závodil ale rozhodně nejsme takovákrá>va abych ho dala na jatka->miluju koně víc než cokoliv a kohokoliv takže nechápu jak to někdo může udělat!