Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpět na rozcestí

Hodně sem přemýšlela... Dost lidí, co znají Jurku, se mi diví, proč ona je pro mě ten kůň číslo 1. Vždyť je to ta šklebivá, zatvrzelá kobyla, ta nevypočítavá mrcha... Ona je opravdu taková, to nepopírám. Velmi často mě její reakce překvapí, dost často se mi stane, že bych se na všechno nejraději vyprdla... Jenže asi zřejmě o co je ta kobyla "hrozná", o to víc kadý úspěch člověka potěší - i úplné maličkosti. Třeba tenkrát - bylo mi špatně, Jurka si ze mě dělala akorát prču, nevnímala mě a já na ní nějak neměla nervy. Tak jsem jí prostě pustila a odevzdaně se vydala na druhou stranu ohrady a po pár metrech jsem se zastavila, abych nechala projít Páju s Mindou, kdy najednou mi cosi šťuchlo do ramena - já se otočím a za mnou Jurka! Pokračuji dál a Jurka za mnou. Zcela v klidu, zahnu, ona taky, zastavím se, ona taky, popoběhnu - ona taky... Došla jsem až k ohradě, Jurka ke mně přišla a nechala se drbat...

Jurka není koník, který by člověka nadšeně vítal, ba - ještě donedávna prostě když mě viděla s ohlávkou, zdrhla. Tohle jsme už překonali, ale vím, že mezi námi ještě moc žádný vztah není (1x týdně - co by člověk čekal?), ale každý úspěch a každý projev náklonosti ze strany Jurky je pro mě cosi zvláštního a kouzelného. Je to urážlivý, žárlivý a samostatný tvor, který mi neustále ukazuje, jak neuvěřitelně málo toho umím a znám. Častokrát mě překvapí - někdy příjemně, někdy velmi nepříjemně. Třeba pamatuji si naprosto živě, jak jsme vzali koně vedle k daňkům - Mormon na Jurku skočil, ona po něm vykopla, po čemž se nechtěně strefila do mě (ne příliš příjemná perda do zad), já jí leknutím pustila a pak jsem se jí asi půl hodiny snažila lapit po výběhu daňků - při čemž zlatá kobylka si ze mě dělala srandu a lítala kolem mě, jako by se mi vysmívala. Taky si pamatuji, že zpočátku se vždycky šklebila, když jsem jí dávala parellku - dneska už skoro do ní sama čumák strká :-D. Je to prostě moje zlatíčko, koník, který se mi vryl do srdíčka ze všech koní asi zatím nejvíc - a to jsem si myslela, že to po Argelce není už ani možné... Mám jí ráda, protože je prostě taková, jaká je - tvrdohlavá, na cizí šklebivá, tvrdá, nepředvídatelná,... Je mi jedno, co si o ní ostatní myslí - protože já vím svoje, vím, že se na ní mohu v případě nouze spolehnout, vím, že by mi nikdy vědomně neublížila...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář