Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje cestička ke koním

21. 7. 2007

Cesta ke koním

Moje cesta světem koní je místy veselá, jindy zase,  při psaní následujících slov, na mě jdou chmury. Jediné, na co jsem hrdá, je to, že jsem za celý život ani jedinkrát nehazardovala s myšlenkou, že koně opustím. Koně si vybudovali v mé srdci ono pověstné místo, které nikdy neopustí - tím jsem si jistá...

*********

Kdyby se mě někdo zeptal, kdy a kde se vzala ta moje láska ke koním, popravdě mu odpovím, že vůbec netuším. Koně miluju už od útlého děctví a nikdy mi neudělalo nic větší radost, než když jsem si mohla pohladit koníka. Dlouho jsem přemlouvala mamku, již asi od první nebo druhé třídy, abych mohla někam chodit ke koním, ale bohužel jsem tenkrát nic nenašla - malou holku, která koním vůbec nerozuměla, nikdo nechtěl. Jen párkrát jsem se svezla na koni (ale už sama!!!), to bylo vše - jezdila jsem jednou do půl roku :-( . Pak náhle moje nejlepší kamarádka Pája mi pověděla, že byla se svojí kamarádkou jezdit na Haflincích v jednom agroturistickém centru. Párkrát jsme tam zašli a pomaličku si začali osvojovat jízdu na koni.

Pak už šlo všechno hladce - náhdou jsme se dostali do rodiny, která měla tehdy 12 koníků. Byly jsme ze všeho naprosto ohromené, byly jsme prostě nadšené a dušovaly jsme se, že tohle místo nikdy neopustíme. Vždyť zde byli koně od poníků až po České teplokrevníky a anglické polokrevníky! Mohli jsme jezdit na závody (pomáhat), hřebelcovat a vodit koně, kydat jim, podestýlat... - prostě téměř vše, co si taková dětská duše bezmezně milující koně přeje. Ovšem po dvou a letech jsme "prohlédli" a to v okamžiku, kdy na koně začala chodit i jiná holčina - a jezdit a mít další výhody, které u nás neexistovali. Najednou jsme si připadali zbytečné a prostě zrazené (znáte ten pocit kudly v zádech???). Jednoho dne, kdy už ta pověstná hranice přetekla, jsme se prostě bez rozloučení sbalily a odešly - že už na koně nebudeme chodit jsme vzkázali po synovi majitelů koní (vím, nebylo to nejlepší řešení - ale na víc nebylo sil)... Jen s koňmi jsme se loučily zatraceně dlouho a se slzamy v očích...

Pak se nám naskytla možnost starat se o kobylku, kterou jsem i tenkrát znala už několik let. Zrovna v té době se jí narodilo hříbátko (Argelka). Takže jsme k nim začali chodit. Byly jsme tam prakticky každý den - zvlášť, když se jejich majitel zranil a my každý den museli kobylky pouštět, zavírat a kydat jim. Bylo to prostě suprový, cítila jsem se, jako by kobylky byly naše (viz. TADY).

Právě díky Sabče jsem se dozvěděla o Cunkovu a tak jsme se rozhodli s kamarádkama, že je na čase se trochu lépe naučit jezdit - a tak jsme na Cunkov začali chodit. Celé prázdniny jsme tam jezdili každý týden a postupně, nejprve na jízdárně a poté v terénu, si osvojovali jízdu na koni, s čimž nám pomáhala hlavně naše "osobní trenérka" Kýťa, která s námi měla svatou trpělivost :-).

Po prázdninách se ale všechno změnilo - s nejlepší kamarádkou Pájou jsme nastoupili na střední školu, což znamená být celý týden na intru = konec chození na kobylky přes týden. Taky na konci prázdnin (konec srpna) byla prodána Argelka na Slovensko, což nás všechny hodně zasáhlo. Najednou nebyl na koně takový čas. Netrvalo dlouho a Sabča odjela na Cunkov a my zůstali bez koníků. Ovšem všechny tyhle neštěstí pro nás pro všechny odstratovali počátek úplně nové éry... Zatímco Monika se od nás oddělila a šla si vlastní cestou, Pája a já jsme se seznámili s Martinem, který shodou okoloností doma měl v té době tři koníky. A tak slovo dalo slovo a my se tam zajely podívat. Já a Pája jsme z nich byly naprosto ohromené, ovšem v té době jsme ještě zcela nebyly zžití ze školou a tak naše docházka tam byla jaksi nepravidelná. Ovšem brzy jsme si uvědomily, že právě Tisovnice nám může dát to, co jsme tak dlouho hledaly a tak jsme tam začaly být co nejvíce. Začaly jsme s koníkama pracovat, začaly jsme je mít opravdu moc rádi... Na jaře, kdy tomu už byl skoro půlrok, co jsme na koně chodily, se narodil Mindě hřebeček Mormon a nás to tam začalo táhnout ještě daleko více. Začaly jsme s koníkama pracovat intenzivněji, o prázdninách jsme tam byly minimálně 3x týdně. Jurka začala pod námi šlapat na vyjížďky, Jurášek se tetelil blahem na procházkách na vodítku (za což hlavně může Míša - díky ní jsme se dokopali něco z Juráškem dělat, to ona nám ukázala jak na to - je to prostě super, střelená, skvělá kamarádka, která rozumí koníkům a která neváhá poradit a pomoci), Mormonek si užíval bezstarostné dětsví plné siest, kdy klidně s námi spinkal na pastvině a sem tam se učil vodit na vodítku a zvedat nožičky a Minda si užívala mateřské dovolené plné naší (ne)odborné péče :-). Prostě idylka. Další rána přišla v září, kdy nás opustil Jurášek - ne tak doslova :-) - byl prodán... Ovšem díky kontaktu s jeho skvělou novou majitelkou to tolik nebolelo, i když samozřejmě smutek a nějaká ta slzička na místě byly. A nyní? No, snad tenhle příběh bude dál pokračovat - zatím je můj život u koní tam, v Tisovnici, a doufám, že ještě hodně dlouho bude, protože lepší místečko u koní snad ani nemůže existovat :-) a hlavně samozřejmě po boku "mojí" milované klisničky Jurky, která mi dává všechno, co jsem před tím u koní tolik postrádala - pocit, že je to prostě ten "můj" kůň :-). 

Foto - koníci z Tisovnice + povídání o nich :-) (klikni)

*********

Dále bych chtěla, kromě koní z Krchova, Sabiny a Argely a samozřejmě koníků z Tisovnice ještě napsat pár koní, kterým za hodně děkuju:

Monet, Arka, Oskar, všichni koníci z Kamenice a koníci z Cunkova

*********

Moje motto:

Kůň nikdy nebyl, není a nebude vděčný člověku za to, že na něm sedí, ale bude mu vždy vděčný za to, že stojí vedle něj a nadevše ho miluje...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář