Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpět na rozcestí

Dnešní den u koní byl pro mě něco zvláštního... Ani pořádně nevím proč, ale dodal mi spoustu energie, optimismu a prostě radosti ze života... Zřejmě je to tím, že jsem si uvědomila, že ač doopravdy vlastního koně nemám, vlastně mám - a rovnou tři. Víte, ono je něco jiného, když přijdete ke koním a oni si Vás buď vůbec nevšimnou, či dokonce se raději "odstraní" na druhý konec ohrady, jen ať je neopruzujete a tím, kdy kůň už když zahlédne auto radostně přikluše k ohradě a vyčkává, až se mu budete věnovat, nebo když hned jak vlezete do ohrady, nadšeně k Vám přikluše. Jasně, ono tohle udělá spoustu koní, ale proč? Většinou proto, že hodný majitel jim nese něco na zub... Od toho jsme my dávno už upustili (vlastně tady jsme to nepraktikovali vůbec) a myslím si, že vytvářet si takovýhle falešný vztah s koněm (dá-li se to nazvat vztah) ani nemá cenu. Ale to bych byla zase někde jinde. Chtěla jsem se jen podělit o svůj pocit, o svůj neskutečný pocit štěstí, když jsem viděla, že koně nás rádi vidí, že z naší přítomnosti mají upřímnou radost a že je nijak neobtěžuje být s námi. Chci říct, že až skutečně s koňmi z Tisovnice jsem pochopila, co to znamená starat se o koně. Tady už není nikdo, kdo koně "napraví", tady už všechno záleží na nás a nikdo za námi nechodí a nedává všechno dopořádku, protože my se učíme. Tady je už všechno naostro - jsme to jen my, kdo s koňma pracuje a za to strašně děkuju, protože to jsou ty nejcenější zkušenosti, které lze získat. Ano, jistě, před tím jsem se několik let starala o jiné koně, ale tam jsem prostě byla vždycky ta holka, které všichni říkali, co má dělat a jak to má dělat. Teď je to na nás - když jen budeme stát u koní, tak tam budeme jen stát, když budeme chtít něco dělat, můžeme - co, to je na nás. Proto všechny tyhle "maličkosti" mě děsně těší, protože vím, že něco jsme udělali zprávně, ne že něco udělal zprávně někdo za nás...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář