Když tak brouzdám po internetu a koukám na všechny ty videa lidí a jejich koní (ano, poslední rok co jsem v Tisovnici je moje náplň na internetu takováto - sem tam něco přihodit na web a jinak koukat na videa a fotky o horsemanshipu a získávat inspiraci), přemýšlím, jestli opravdu všechno dělám správně. Říká se, že chybami se člověk učí, ale zřejmě není dobré dělat těch chyb příliš. Jurku zbožňuju - je to prostě koník, který mě totálně dostal a když nejsem dlouho na koních, dost se mi po ní stýská. A tak se ptám - vidí i ona mě tak ráda, jako já jí? Co pro ní vlastně znamenám? Opruz nebo příjemně strávený čas? Nejsou ty úspěchy jen dané tím, že se víc poznáváme? A i kdyby - je to dobře nebo špatně? Mám hroznou radost ze všeho, co se nám společně podaří - ať je to couvání na vlnění vodítkem, vyslání na kruh či jen to, že konečně v klidu za mnou přecházela kládu bez toho, aby se zastavovala a hloubala, jestli je to skutečně bezpečné. Jenže občas mám pocit, že najednou nic nefunguje, že všechno co jsme doposud dokázali bylo blbě...
Snažím se Jurku pochopit, někdy se mi zdá, jako kdyby jsme byly jak se říká "jedno tělo, jedna duše" a někdy mi připadá na hony vzdálená a já jako totální idiot, který se neumí vymanit ze své role "buzerovače". Postupně zjišťuju, jak jí jednotlivé věci vysvětlit a ona chce nasluchat, vím to. Už vím, jaké věci jí baví víc, a jaké ráda nemá, vím čím jí uklidnit a čím jí vyburcovat, vím kde mám podrbat, aby jí to bylo skutečně příjemné a stejně se mi zdá, že jí vůbec neznám a pořád mě překvapuje. Vidím sama sebe jako úplného zelenáče ve světě koní a při tom se snažím něco naučit takového koně, jako je Jurka... Spíš ona učí mě :-). Nevím, jestli někdo dokáže pochopit pocity, ve kterých se plácám a jestli někdo vůbec dokázal pochopit, co zrovna teď tady píšu...